Komedie jménem protikuřácký zákon

Vaší pozornosti určitě neuniklo hlasování o vládním návrhu tzv. protikuřáckého zákona, které nakonec skončilo jeho zamítnutím. Pojďme se společně podívat, jak se celá komedie odehrála a co jí předcházelo.

Jak se kouření v restauracích regulovalo dříve

Začneme v roce 1989, kdy nabyl účinnosti zákon č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, který zakazoval kouřit v prostorách zařízení společného stravování s výjimkou těch, které jsou vyhrazené pro kuřáky. Tam, kde nebyla stavebně oddělená jídelna pro kuřáky, se zakazovalo kouřit v době podávání snídaní, obědů a večeří. Nový zákon přišel v roce 2005 a zakazoval kouřit v zařízeních společného stravování provozovaných na základě hostinské činnosti, pokud v těchto zařízeních nebyly zvláštní prostory vyhrazené pro kuřáky a označené nápisem, že kouření je zde povoleno. V praxi to znamenalo, že bylo na provozovateli, jakou část svého zařízení kuřákům vyhradí – „zvláštní prostor“ mohl klidně znamenat i většinu provozovny. V otázce kouření v restauračních zařízeních to byl oproti zákonu z roku 1989 spíše krok zpět. K dobru lze zákonu z roku 2005 přičíst, že zakazoval kouření ve venkovních zahrádkách, pokud nebyly označeny jako kuřácké.

Mírná změna, která ale nepřinesla žádné zlepšení, přišla v novelizačním zákonu č. 305/2009 Sb., který ukládal provozovateli zařízení společného stravování, aby své zařízení viditelně označil jako nekuřácké zařízení, nebo kuřácké zařízení, nebo jako zařízení s vyhrazenými prostory označené grafickou značkou „Stavebně oddělené prostory pro kuřáky a nekuřáky“. Nikde ovšem nebylo přesně definováno, co je to „stavebně oddělený prostor“ a navíc se díky novelizaci staly venkovní zahrádky kuřáckými, dokud jejich provozovatel nerozhodne jinak. Že novelizace v ochraně nekuřáků mnoho neznamenala, dokumentuje to, že ve zprávě Evropské komise z roku 2013 byla Česká republika jedinou členskou zemí, která v restauračních zařízeních nemá žádnou regulaci kouření.

Vládní návrh protikuřáckého zákona

Teď už zpět ke zmíněnému vládním návrhu zákonu o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, který byl v médiích označován jako „protikuřácký zákon“. V návrhu byl zákaz kouření a užívání elektronických cigaret ve vnitřních prostorech provozoven stravovacích služeb. Návrh zákazu kouření se nevztahoval na venkovní zahrádky. V průběhu legislativního procesu se sešlo více jak 200 pozměňovacích návrhů včetně pozměňovacího návrhu poslance Marka Bendy, jenž uvádí, že provozovatel provozovny stravovacích služeb má možnost zřídit stavebně oddělený prostor vyhrazený ke kouření, který může zaujímat plochu nejvýše 25% z celkové plochy provozovny, pokud zajistí, že se v nich nebudou podávat pokrmy s výjimkou pokrmů, které si zákazník do těchto ke kouření vyhrazených prostor sám přinese.

Pan Benda ve třetím čtení na schůzi Poslanecké sněmovny svůj návrh zdůvodnil slovy „Já si myslím, že to řešení správné je, protože by mělo minimálně vést k tomu, že kuřáci, kteří jsou natolik závislí, že si během své návštěvy restaurace musí zapálit, nebudou stát po ulicích, což pokládám za mnohem méně výchovné a mnohem nebezpečnější pro děti, které chceme chránit, když stojí venku a všichni venku vykuřují.“ Přestože logika odůvodnění poněkud pokulhávala, byl pozměňovací návrh poslance Bendy schválen. Pan Benda mluví o nebezpečí, do kterého by kuřáci vyhnaní ze stravovacích zařízení na ulici mohli děti přivést. V případě, že kuřák bude kouřit mimo stravovací zařízení a bude během této kratochvíle obklopen dětmi, pak jim jistá zdravotní rizika hrozí. Myslím si ale, že tato situace není příliš pravděpodobná, a také se domnívám, že počet kuřáků na ulici, a tudíž mravní ohrožení dětí a mládeže, po zákazu kouření ve stravovacích zařízeních nijak významně nestoupne.

Často jako argument proti regulaci kouření ve stravovacích zařízeních zaznívá, že je to zásah do svobod a omezení provozovatele těchto zařízení. Otázkou je, zda nakonec úplný zákaz kouření neomezí provozovatele zařízení méně než polovičatá řešení jako nařízení zřídit ve svém podniku stavebně oddělený prostor, který je v návrhu zákona vymezen a říká, že provozovatel musí zajistit, „aby tento prostor byl prostorově uzavřenou částí stavby, vymezenou podlahou, stropem nebo konstrukcí krovu a pevnými stěnami s uzavíratelnými stavebními výplněmi, jako jsou okna a dveře, která neslouží jako průchod do míst, kde je kouření tímto zákonem zakázáno, a kterou lze v přítomnosti osob, které kouří, vhodnými a dostatečnými prostředky větrat do prostor mimo stavbu a ve které lze zajistit v přítomnosti těchto osob uzavření stavebních výplní tak, aby nedocházelo k pronikání kouře do míst, kde je kouření tímto zákonem zakázáno“.

Proč má zákaz kouření smysl

Nabízí se sice možnost ponechat na provozovateli, aby rozhodl, zda bude jeho zařízení kuřácké, nebo nekuřácké, ale podle mě je zdaleka nejlepším řešením úplný zákaz kouření ve stravovacích zařízeních a na veřejnosti vůbec. Pokusím se vysvětlit, co mě k tomu vede.

Že má kouření nežádoucí účinky na zdraví člověka, je neoddiskutovatelné. Mohla bych se tu dlouze ohánět čísly a statistikami, ale zmíním jen to, co mi přijde nejdůležitější. 85% rakoviny plic je spojeno s kouřením a celoživotní kuřák má šanci 15,9%, že před dovršením 75. roku života onemocní rakovinou plic. V roce 2012 byla celosvětová incidence (tj. počet nových případů) rakoviny plic u mužů 16,8% z celkové incidence všech zhoubných nádorů, což znamená, že v roce 2012 byla rakovina plic nejčastějším nově diagnostikovaným zhoubným nádorovým onemocněním. Ten samý rok rakovina plic také způsobila nejvíce úmrtí mužů na zhoubné nádorové onemocnění. (Zdroj dat.) Dodám ještě, že kuřáci umírají v průměru o 10 let dříve než nekuřáci. (Zdroj.)

Existuje řada názorů na to, zda stát má, nebo nemá ekonomický profit z kouření. V roce 2001 si společnost Phillip Morris nechala v České republice zpracovat studii, jejímž závěrem bylo, že kouření je pro stát výhodné, neboť částka, kterou stát ušetří brzkým úmrtím kuřáka, je vyšší než částka, která je spojená s hrazením následků kouření. (Zdroj.) Ostatně Miloš Zeman, tehdy ještě jako premiér, prohlásil, že „Jako kuřák podporuji státní rozpočet, protože v České republice je zavedena daň na tabák. Kuřáci také umírají dříve, stát se proto o ně nemusí starat ve stáří.“ Vyčíslení celkových dopadů kuřáctví je ale nesmírně obtížné. Je nutné do něj započítat i následky pasivního kouření (např. jedinci vystavení pasivnímu kouření jsou více ohroženi infarktem myokardu, děti v rodinách, kde se kouří, častěji trpí astmatem) a další škody vzniklé ve spojitosti s kouřením (např. požáry vzniklé od nedopalku cigarety).

Pokud má stát z kouření skutečně ekonomický benefit, tak bychom mohli říct, že jestli si kuřáci chtějí ničit zdraví, je to nakonec jejich věc. Potíž je ale v tom, že kuřáci ohrožují zdraví svého okolí. Oproti tomu abusus alkoholu poškodí jen vaše játra, jen vám může způsobit kardiomyopatii. Mohlo by se zdát, že nekuřáci jsou exponováni jen zlomku tabákového kouře, a proto by zdravotní rizika pasivního kouření neměla být veliká. Není to pravda. V účincích na srdce a cévy mezi aktivním a pasivním kouřením není prakticky žádný rozdíl a to i přesto, že aktivní kuřák je oproti pasivnímu kuřákovi vystaven přibližně 100krát větší dávce kouře. (Zdroj.) V praxi to znamená, že lidé, kteří jsou vystaveni dokonce jen krátkodobě pasivnímu kouření, mají až o 20 – 30% vyšší riziko ischemické choroby srdeční (tj. angina pectoris, infarkt myokardu) než jedinci, kteří zakouřenému prostředí vystaveni nejsou. Výmluvný je také fakt, že v roce 2004 bylo 603 000 úmrtí (tj. 1% světové mortality) připsáno na vrub pasivního kouření a 47% byly ženy a 28% děti. (Zdroj.)

Řada lidí se v rámci obhajoby kouření ve stravovacích zařízeních ohání „neviditelnou rukou trhu“, i když je otázkou, zda všemocná „neviditelná ruka trhu“ řeší i zaměstnance, kteří jsou během výkonu povolání vystaveni rizikům plynoucím z pobytu v zakouřeném prostředí. Můj názor je, že mnohem silnější argument než „neviditelná ruka trhu“ je slavný citát Johna Stuarta Milla „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Nekuřák svojí přítomností kuřákovo zdraví neohrožuje, ale naopak to naplatí. Proto veškerá protikuřácká opatření považuji za ochranu nekuřáků a nikoli za represi kuřáků. Myslím si také, že otázka kouření ve stravovacích zařízeních a na veřejnosti obecně by neměla být postavena primárně na tom, jestli chci, nebo nechci, aby mé zdraví bylo ohrožováno, ale na tom, že moje právo na zdraví je nedotknutelné a nemělo by mi být nikým upíráno.

A ještě jedna věc na závěr. Po skotském zákazu kouření ve veřejných uzavřených prostorech poklesl počet lidí přijímaných do nemocnice s akutním koronárním syndromem (tj. infarktem myokardu a nestabilní anginou pectoris) o 17%. (Zdroj.)

Pokud jste dočetli až sem, tak vám chci pogratulovat k úctyhodné výdrži a zároveň vás poprosit, jestli byste byli natolik laskaví a vyplnili mi krátký dotazník (2 – 3 minuty) na téma protikuřácký zákon a prevence kouření v České republice, který je součástí mé státnicové práce ze sociálního lékařství. O váš názor velmi stojím a za případné vyplnění dotazníku vám děkuji. Odkaz na dotazník je zde.